Účastníci …

Jiná účastnice to vyjádřila takto: "Nejsem schopná popsat svůj zážitek budování komunity, ale byla to pro mne výzva a dobrodružství, které změnilo můj život."

Já jsem se několikrát zúčastnil víkendovky ´Vytváření komunity´, facilitované ‘odborně‘ a mohu ten zážitek každému doporučit. Předesílám, že nejde o to, že by účastníci chtěli jednou bydlet spolu, ale spíš je to jednorázová příležitost pár dní intenzivně věnovat čas a pozornost vlastní schopnosti vytvářet vztahy. Spočívá to v tom, že každý účastník ve skupině lidí, kteří se dosud neznali, zkouší během cca 90 minutových sezení změnit svůj přístup k ostatním tak, aby nebránil procesu proměny celé skupiny, která se vyvíjí směrem k otevřenější a efektivnější komunikaci.

Za zmínku stojí krizovka - pátek. Vůbec jsem nechápala, co se vlastně po mě chce. Přišlo mi to naše sezení doslova divné a byla bych odešla, pokud bych nevěděla, co za práci za lektorkami je. Pátek jsem rozdýchala, šla jsem na vzduch o přestávce. S odstupem hodnotím, že pátek byl pro mě daleko horší, než sobota, kdy jsme si vyjasňovaly s Petrou, Ivetou a Kačkou jejich názory na moji osobu. Moc náročný byl pro mě omezený prostor, relativně dlouhá doba - až do neděle. Mám ráda svoje pohodlíčko. Jezdím někam často – ale pod spacákem jsem naposledy spala v 16 letech (to je ale moje rozmazlenost a vím o tom). Nakonec jsem si to pro sebe ukončila s tím, že když něco chci, tak to musím vydržet. A závěr? Něco jsem si přece jen odnesla – více mluvit o svých pocitech. A začínám vidět okolo, pokud ostatní přesně neřeknou, co chtějí, přesně to nevymezí, tak vznikají neshody a nepochopení. Jinak řečeno, pokud si někdo něco myslí a neřekne to, tak ten druhý těžko ví, co ten první myslí. Hance a Lence už jsem řekla, že mají můj obdiv, už jenom kvůli té trpělivosti. _Dáša

Tento víkend bol pre mňa kľúčový vo viacerých rozmeroch;
- pre prácu a stretávanie sa v samotnom lektorskom kurze
- ženský rozmer - sila; prepojenie, vzájomná podpora; porozumenie; hlboký vzťah
- práca so skupinou v budúcnosti – ako pracovať, ako vnímať
- uvedomenie si častého fungovania v bežný život - zbytočné nedorozumenia, nepochopenie, zovšeobecňovanie, slabá snaha pochopiť druhého
Na začiatku som nedokázala doceniť význam vytvorenia komunity; teraz to vnímam, ako niečo, čo ma veľmi obohatilo, dalo mi istý nadhľad, zážitok hlbokej ženskej podpory, porozumenia a prijatia. Som za možnosť zažiť tento víkend víkend vďačná. Pocity po – otvorené srdce, fyzické, ťažké sa adaptovať v bežnom svete. _Ela

Budování společenství pro mne bylo překvapení. Netušila jsem, co se tak může dít a nedít. Jediné, s čím jsem napochodovala do Áčka byla důvěra a jen a jen důvěra, že to zmáknem. A taky docela slušný náběh na to, že to „musíme“ zvládnout. První dva dny jsem se topila ve zmatku a velkém pocitu zodpovědnosti, že teda opravdu „musíme“ a když se to nepovede, že je to jistě tím, že jsem moc mluvila o svém soukromí. Pocity viny mě přímo honily!
V sobotu jsem cítila ve svém těle uvolnění, od čtvrtka jsem měla pocit, že jsem v křeči. Cítila jsem, že se tomu proudu poddávám a nechávám se jen tak lehce unášet a hlavně! odchází mi z myšlenek frustrace a pocit zodpovědnosti, nechávám to plynout. Ať se děje, co se děje. No a sobotní večer je tak přirozeně plynoucí, vnímám nádherný pocit bezpečí, jako u maminky v náručí. Já si to tak užívám, přímo se rochním ve všem, co se děje. Cítím, že může přijít cokoliv a bude tu harmonie, že je tu prostor a láska, mír pro všechny. Nádherný zážitek! Myslím na tyto pocity a znovu a znovu si je užívám.
V neděli mám pocit, že je to fraška! Bylo nám krásně a je to pryč. Opět se cítím v křeči a jediná poloha mého těla, ve které s bolavým žaludkem a zažíváním přežívám je v leže. Říkám si, no to snad ne! Nejraději bych nám všem zalepila pusu a jen tak bychom byly. Cítím, že se tu něco děje, ale nevím, jestli to někdo vnímá. Cítím hodně nevyřešeného ve vzduchu a vadí mi, že se dělá, že to není. Mluvit už nedokážu. Jsem totálně frustrovaná. Vadí mi, že slyším smích a pohodu. Jediná má myšlenka je, jak se odsud, co nejdříve dostat a být sama, samotinká. Nemám náladu na loučení, tak odcházím. Nu a zpracovávám. Je to dobře, spoustu věcí mi dochází a cítím se šťastně. _Ilona

Dle instrukcí, které jsem dostala před seminářem, jsem čekala, že víkend bude prožitkově silný. I přes toto očekávání, jsem byla velmi překvapená, že ten víkend byl ještě silnější, než jsem očekávala. Cítila jsem po víkendu velmi silné propojení se ženami z kruhu, přijetí a svojí důležitost ve skupině. Měla jsem pocit, že kdyby nebyl již žádný další víkend, tak tento víkend mi dal velmi hodně do života. _Petra

Neměla jsem ze semináře očekávání a ani jsem si nepřečetla žádné materiály ke komunitám. Mým prvotním cílem bylo přežít společně noci s miminkem a manželem v A centru. Během první noci jsem stále váhala, jestli zůstat a pokračovat. Jsem ráda, že jsem zůstala, protože tvoření komunity se pro mě stalo velmi cennou, zajímavou a prožitkovou zkušeností. Z komunit si odnáším následující (něco přímo z únorového víkendu a také z ostatních komunitních pátků a nedělí): tady a teď, jednota společenství, mluvím jsem-li pohnuta, mluvím k věci, mluvím za sebe ne “člověk” ale “já”, mluvím-li o ostatních a jsou přítomny tak přímo k nim s oslovením, pocit bezpečí, pocit bezvýhradného přijetí. Velmi děkuji za tento vikend! _Romana

Po skončení minulých komunít som ostavala v Áčku spať a akonáhle ste všetky odišli, prišiel pocit opustenia, smútku, že všetko končí. Chodila som z miestnosti do miestnosti a cítila všetko, čo sa tu udialo a každú z nás. Ten priestor žil tým zážitkom, bol ním plný a nedalo sa tam vobec spať. Tak som bola nútená ísť do masérne, ktorá je ako jaskyňa tmavá a bezhlučná, tam som spinkala ako v bavlnke. Bola som unavená ako po veľkom výkone a aj pár dni po kurze som spala a spala. Cítim, že proces budovania spoločenstva vo mne prebudil schopnosť otvorit sa a prijať seba i ostatné také ake sú. Tým sa u mňa naštartoval proces liečenia prostredníctvom skupiny. Som rada, že seminár budovania spoločenstva bol úplne na začiatku, pre moju dušu to bola výzva a moj rozum sa nestihol ubránit {aj keď sa snažil}. Obohatilo a uvolnilo ma to. Je užasné ako to pekne funguje. _Zuzka

Reflexe některých účastnic « Budování komunity » v rámci lektorského kurzu Vědomé a aktivní přípravy na mateřství a rodičovství konaného projektem Fontanela, podporovaného EU v roce 2007, A centrum (www.materstvi.cz)

Byl to velice intenzivní prožitkový a sebezkušenostní seminář, jehož přínos pro mne tkvěl především v sebepoznání a k zažití přístupu k práci s emocemi ve skupině žen. Pro mne to bylo hodnotné z hlediska naší budoucí práce s gravidními klientkami a čerstvými maminkami, se kterými v rámci bouřlivých hormonálních změn často doslova mávají emoce.
Bylo možné sledovat, jak se vypořádat s rozdílností, s antipatií ve skupině, jak si v sobě vytvořit prostor k přijetí druhého člověka. Ziskem rovněž bylo intenzívní sdílení ženských bolestí, ale i radostí, pocit sounáležitosti v ženském kruhu, trénink empatie, zažití pocitu stejnosti i jedinečnosti, oproštění se od vlastního ega a magický prožitek vzniku komunity. _Petule D.

První den mne tento typ semináře zaskočil, protože jsem čekala klasickou přednášku. Zpočátku jsem sama se sebou bojovala, má-li to vůbec smysl?! Potom jsem se do toho položila celá – plakala jsem, smála jsem se, mnoho věcí nechápala… Pak to hodně bolelo a …bylo to venku!!! Pocity jsem měla jako při porodu. Když jsme se všichni chytli za ruce, tak to byla euforie…pak jsem usnula. Dlouho jsem si vše v hlavě rozebírala, a pomalu to dozrávalo. Můžu říci, že z toho stále čerpám, a hodně jsem získala: uvědomila jsem si nutnost určit si vlastní hranice a navíc potřebu přijímat každého takového, jaký skutečně je, a to s otevřeným srdcem. _Dana D.

Do kurzu jsem vstupovala s cílem absolvovat ho a moci cvičit s těhotnými a maminky s dětmi, neviděla jsem žádný význam ve vytváření komunity. Navíc nikdo z přítomných nevěděl, jak na to. Nevěděly jsme to ve čtvrtek, v pátek ani v sobotu a mnohým to přišlo jako mrhání časem. Pak se ale něco stalo a bylo to. Podařilo se nám vytvořit komunitu a náhle bylo všem jasné, jak na to. Byl to emočně i jinak náročný víkend (pro mne hlavně kvůli dětem, které jsem musela vždy před svým odchodem na seminář po všech stránkách zabezpečit), ale myslím, že velmi užitečný - pro naši další společnou práci, i pro každou z nás zvlášť. _Katka H.

Seminář byl pro mne osobně hodně náročný z počátku svým neznámem a později svou hustou atmosférou plnou emocí. Nedokázala jsem si ani v nejmenším představit, jak se může třicet dosud neznámých žen za čtyři dny lépe poznat, ale hlavně spojit. A jak je to přitom jednoduché.. Být ve svém nitru, plně přítomná, otevřená a láskyplně přijímající. Najít v sobě odvahu a znovu a znovu se pouštět do svých hlubin bytí a vědomě z nich na světlo vynést to, co bolí, své strachy, které nebyly zapomenuty a tiše dřímají v nás, a aniž to víme nám svazují nohy a nutí nás jednat dle starých a zakořeněných vzorců, které nejsou již potřebné. Být v tichu a naslouchat si, ale i druhým a mluvit jen, když to opravdu cítím, když cítím, že se mi tím, co chci říci může srdce rozskočit, tak to je ten pravý moment kdy by člověk měl hovořit. A to nejen v komunitě, ale i v rodině, v zaměstnání, v životě vůbec. Kolik času, bolesti a strastí dokáže způsobit nevhodné slovo v nevhodný okamžik, a přitom stačí jen málo..Jde samozřejmě i o to, aby ti lidé kolem byli také na vás naladěni, měli dostatek času i prostoru a srdce i uši dokořán a pak láskyplnému spojení a dialogům je náruč otevřena. Vždyť láska je to nejsilnější pouto, které lidi spojuje a dává jim sílu. A ne nadarmo se říká ,, Mluviti stříbro, mlčeti zlato“. _Jana H.

Během semináře, zvláště pak v jeho první polovině, jsem často cítila ostych před tolika neznámými ženami, ale zároveň touhu být stále přítomná. Možnost být v tichosti, nenucena k žádnému kroku, být přijímaná v takovém stavu ve kterém jsem se zrovna nacházela a to ne jen od ostatních účastníku, ale i sama sebou bylo nesmírně posilující. V prvních dnech semináře probíhaly často velmi nepříjemné momenty a proto jsem se večer cítila značně psychicky i fyzicky vyčerpaná. Třetí den se však dostavily pocity síly a radosti, a to ve chvílích plně fungující komunity. _{Kateřina H.}

Co mi to dalo: Několik pravidel pro komunikaci a vůbec spoluexistenci s druhými, která se budu snažit dodržovat, jelikož jsem během semináře zjistila, jak jsou důležitá pravidla pro komunikaci, dorozumění a plné prožívání a jeho reflektování, a jak zásadní a nelehké je se jimi řídit. Prožití úžasné cesty od naivního nadšení přes zmatení, nejasnost až nudu k zoufalství do ztráty naděje a únavy znovu k hledání, doufání a pokorné snaze až na vrchol k blaženosti a extázi porozumění a soucítění a potom zpět k pokornému snažení a víře. Silné vědomí, že věci, které stojí za to dělat, nejsou snadné, když se dělají poctivě a ze srdce tak často bolí, ale zároveň přináší hlubokou radost a opravdové uspokojení. Jen je třeba nepolevit, nezlenivět a nehovět si na povrchu.
Co mi to vzalo: Naivní nadšení, díkybohu! Trochu bezstarostnosti a iluze, že to bude jednoduché.
Co jsem si uvědomila: Poprvé jsem pocítila velmi silně vazbu na svou dceru. Uvědomila jsem si, jak silně miluji svou rodinu – Lukáše a Žofii.
Co se pokusím změnit: Pokusím se poctivě se chovat, podle pravidel komunity, kde to jen půjde. _Marie R.

Tento seminář byl pro mne náročný, ale velmi přínosný. Náročný proto, že jsem se musela „brzdit“ abych ve chvílích, kdy se nic nedělo a jen jsme čekaly, co vznikne, nezačala vše organizovat a poskytovat nějakou zábavu a rozptýlení..Uvědomila jsem si, že to mám tendenci dělat i v běžném životě - zabavovat ostatní, a to díky mému pocitu, že když je někdo v mé přítomnosti, měl by se cítit hezky..
Přínosný byl proto, že díky trpělivosti a touze všech - vytvořit komunitu se tak stalo a odcházely jsme s pocitem, že jsme se spojily a naladily na stejnou notu a hlavně, že jsme se blíže poznaly. _Petra B.

Seminář „Tvorba společenství“ byl náročný, vyžadoval velké úsilí v čase a své přirozenosti. Ve své podstatě je jedinečný, vede člověka projevit schopnosti, emoce, které jsou v něm hluboko uloženy, vede ho ke schopnosti projevit lásku, důvěru i nesouhlas, čelit problémům. To zdánlivě neplodné ticho, bylo vnitřním útočištěm, svatyní, aniž by jedinci věděli, tvořili jsme. Vyžadovalo to hodně úsilí, nebojácnosti. Umožnilo mi to přijmout strachy a v kruhu očistit tělo i duši. Ukázalo mi, že člověk se nemusí bát odhalit svou pravou tvář, rozechvěje ho nejhlubší jádro bytosti. _Livia Z.

Ten den jsem ráno našla černé kotě Všechny ostatní (cca 30 žen) věděly o tom, co se bude dít, zhruba stejně tolik kolik já - já jsem ovšem nedostala propozice (vinou vypršelého přesměrování mé původní emailové schránky). Bylo to tudíž překvapení, jedno v řadě mnoha dalších J Únava z dokončované opravy domu + konec prvního trimestru těhotenství mi začátek trochu zamlžuje. Pak se dozvídám, že jsme se ocitly na Semináři tvoření komunity. Máme určité šifry, ingredience, pravidla a úkol – vytvořit komunitu. Pravidla jsou trochu jako esoterický ideál, ale skupina je také uměle vytvořené prostředí, experiment je možný, pokud na něj většina z nás přistoupí… První dva dny silný pocit marnosti, tápání, stýskání, hledání smyslu zda a proč tam být. Nezdá se to být smysluplné, strávit něčím takovým 3 dny. Je to jako divný sen, já si v duchu (pobaveně) říkám… a pak i nahlas… je tu jistá podobnost s psychedelickou zkušeností, se změněným vědomím, nebo i s porodem: ocitnout se někde, nevím kde, kdybych věděla, kam to lezu, nikdy bych tam nelezla, nese mne to někam, nevím kam, nevím jak se odsud dostanu a zda vůbec, zda neumřu… Tápání v zenovým domečku, hledání něčeho, co sice někdo jiný nějak popsal, ale zároveň všichni víme, že to je nepřenosná zkušenost (pokud to vůbec existuje) a buď to zažijeme nebo budeme neuvěřitelně naštvaný, zklamaný, otrávený „ztraceným časem“. 2 ženy odešly – Jitka jakoby z únavy a s jasnou představou, že tomuto nechce věnovat svůj čas (při zpětném pohledu myslím, že to nebylo o semináři budování komunity, ale opravdu o celém lektorském kurzu) a Káča, psycholožka, která tu psychedeličnost jakoby neunesla, právě možná díky svojí profesi. Vnímám to tak, že odchod obou žen je v pořádku a stalo se, co se mělo stát, abychom zažily co jsme měly zažít a ony také. Že každý má zodpovědnost sám za sebe (na prvním místě)…. A pak se to stalo: myslím že každý viděl Mesiáše v někom jiném, někde jinde, pro mne ten kdo byl poslední kapkou k naplnění byla moje budoucí nejbližší duše v komunitě. Zážitek transcendentna byl nejdříve s ní…řekla jsem to nahlas „pocit propojení“… a od té chvíle se pak rozlil pocit propojení i vůči všem ostatním. Nevím, jak to kdo cítil, ale já jsem to vnímala jako vlny energie a barev, koupat se v tom dalo, z hlavy mi vyrašily větve, do Země jsem se zavrtala kořeny, z rukou mi proudilo teplo… Pak odbíjelo 7 hodin na věži…kolem prošlo hejno rozesmátých dětí, smích jako stříbrné cinkání…seděly jsme tam v tichu a v radosti nějakou chvíli. Dál už to bylo jen o tom to udržet a prohloubit. A ti, kdo nevěřili (že je to možné, aby něco takového nastalo) zírali… Uvolňovala se energie, otevíraly staré rány…tekly slzy, (moje ne, protože mi připadalo, že to pořád není nic proti těm věcem, které jsem zažila a že moje slzy jsou spodní vody… mnohem hlouběji ukryté prameny, i když nevím, zda je to dobře nebo špatně…) Vznikaly i další konflikty/katarze. Třeba poslední den ráno, kdy byl s námi v Áčku syn Artuš – sehrál(?) úžasnou scénu, možná nevědomky. Dostal neuvěřitelný hysterický záchvat z toho, že nemohl být s námi, hlídala ho maminka Claudie. Jeho srdcervoucí řev…mnoha lidem ztuhla krev v žilách a já jsem vypadala jako tvrdá, zlá… Celé to dopoledne pak bylo o tématu smrti a ztráty, opuštění, které se tím otevřelo. Artuš i já jsme byli v pohodě, já jsem si byla jistá, že mu tím nijak neškodím, a posílala mu světlo a lásku a důvěru v jeho sílu a moudrost. Mohu s odstupem dvou měsíců říct, že možná to mělo i pro něj/nás nějaký léčivý účinek, protože jej vnímám jako úžasnějšího a chytřejšího a probuzenějšího od té doby, co jsem součástí Lektorského kurzu/komunity. Celou dobu jsem velmi silně cítila laskavou přítomnost svého prvního dítěte, které již není fyzicky mezi námi. A poslední den jsem začala vědomě cítit pohyby miminka. Návrat do reality byl mnohem příjemnější než jsem čekala. Muž byl zvědavý a naslouchal by, a já jsem ho zase nechtěla zavalit vyprávěním. Srdce bylo plno ideálů a přání… která se jen těžko takhle z ničeho nic uvedou v praxi…ale ve vědomí mám, že všechna přání se plní, dříve či později… Fyzicky pak očista silná vodnatá rýma a kýchání, jasný obrázek léku Alium Cepa, Artuš si to půjčil také… _Johanka P.

a pár reflexí z nedokončeného semináře

Většina účastnic kurzu tento seminář absolvovala v září, když jsem ještě byla na plánované dovolené, tento byl pro mě a 5 kolegyň náhradní, s cizími lidmi, kteří tam třeba přišli s úplně jiným očekáváním. Vybudovat komunitu se nám nepodařilo. První den byl pro mě hrozný, protože ve vedlejší místnosti plakala moje nemocná 10-ti měs. dcerka. Další dny už mohla být doma, takže jsem se cítila lépe. Přesto i s odstupem dvou týdnů ve mě převažují negativní pocity. Bylo to zbytečně citově vypjaté - proč jsem před cizími lidmi musela řešit svoje pocity, které plynuly pouze z toho, že jsem chtěla být někde jinde a hlavně s někým jiným? Byl to ztracený čas. A facilitátoři-ulehčovatelé nám nic neulehčovali, jejich úloha mi je, kromě měření času, nejasná. Možná jsem svým postojem přispěla k tomu, že jsme komunitu nevytvořili, ale když už jsem tam byla, tak jsem se opravdu snažila. Doteď ovšem nevím proč, nepochopila jsem k čemu to bylo dobré a co to mělo přinést mě osobně i jako budoucí lektorce.

Tento seminář považuji za jeden z těžších, skoro nejtěžších, které jsem kdy absolvovala. Důvodů pro tento fakt je hned několik – nevěděla jsem přesně, o co v semináři vlastně půjde, co je naším společným cílem a jak toho cíle dosáhnout. Dalším faktem bylo, že na semináři se sešlo několik velmi silných osobností a bylo dost těžké (pro tyto lidi a potažmo i pro ostatní) odstranit ony „pomyslné“ osobní bariéry (dané právě povahovými rysy) a vytvořit tak „bezpečný prostor“ za podmínek, které by nebyly pro nikoho diskriminující. Ve skupině lidí, která se snažila vytvořit komunitu, jsem „žila“ tři plné dny (od čtvrtka večera do neděle odpoledne) a komunitu se nám dle slov facilitátorů vytvořit nakonec nepodařilo. Přesto si myslím, že jsme kus práce odvedli, ať už všichni společně, či každý sám na sobě. Možná, že kdybychom na sebe měli více času (osobně bych to odhadovala tak na týden), společenství bychom vybudovali. Tento seminář ve mně dozníval ještě několik měsíců poté, často jsem si kladla otázku, zda jsem já osobně mohla nějak více přispět ke zdaru celé akce – ale dodnes si na to nedokážu uspokojivě odpovědět. Možná mohla, ale nevím jak…. _Monika A.

Nevěděla jsem přesně o co se jedná, proto jsem čekala od samého začátku, že pochopím význam a smysl tohoto semináře (a následně i smysl mého pobytu na něm). Bohužel jsem celý víkend bez viditelného výsledku hledala odpověď na tuto otázku, chvílemi jsem měla dojem, že si někdo spletl pojem komunita a komunikace, chvílemi zase, že jsem se ocitla v nějaké psychoterapeutické skupině v níž si jednotlivci otvírají svá osobní traumata a prožitky, aniž by však tento proces byl ošetřen a usměrňován psychologem. Celkový dojem ze semináře = možná jsem jen špatně pochopila instrukci, kdyby bylo řečeno „Pokuste se zde řešit si v bezpečném prostředí své vnitřní problémy a strachy“ možná bych celý proces vnímala jinak. Takto vnímám jen rozčarování a nepochopení smyslu této akce. _Pavla L.